Jednou z věcí, které se u nás žáci v autoškole učí, je řazení. Prakticky v žádném učebním vozidle nenarazíte na automatickou převodovku. Argumentuje se tím, že je možné poměrně lehce přejít z manuálu na automatiku, avšak opačně je to mnohem náročnější.

Je pravdou, že manuál má své výhody. Máme díky němu nad vozem lepší kontrolu a umožňuje nám si také podle potřeby například podřadit, což se v některých situacích může rozhodně hodit. Není však pochyb o tom, že automatika je zvláště pro mladé, nezkušené řidiče jednodušší. A právě v tom je rozdíl mezi Českou republikou a Spojenými státy Americkými. V každé zemi totiž mají k výuce řízení jiný přístup.
Zatímco u nás se můžete učit řídit pouze v autoškole pod dozorem kvalifikovaného instruktora ve speciálně vybaveném autě, a to až poté, co absolvujete alespoň základní část teoretické průpravy, v USA tomu tak není. Zde se učíte řídit od rodičů či přátel, a to v jejich automobilu. Ti vám pak samozřejmě nejsou schopni vše tak kvalitně vysvětlit, ani vás tak dobře připravit na ostrý provoz.

Také je tu fakt, že zatímco u nás můžete řidičský průkaz na klasický osobní automobil získat až v osmnácti letech, v USA je to již od patnácti. Jediné, co musíte udělat, je absolvovat test a zkušební jízdu. A ani jedno není na takové úrovni, na jakou jsme zvyklí u nás. Pro příklad, neznají tam třeba pravidlo pravé ruky, což je něco, co se u nás hustí již při prvních hodinách teorie.
Je tedy jasné, že řídit pro ně bude těžší, než pro jejich české kolegy. Není tedy divu, že poněkud tápou také v řazení. Chtít po nich, aby zvládali i manuální převodovku, je v mnoha případech příliš. Namísto toho preferují tu manuální, která je přeci jen jednodušší. A z jejich pohledu je to i pochopitelné. Zvláště když si uvědomíme, že v USA jsou jak širší a podstatně rovnější silnice, tak i větší auta. Automatika jim tam zkrátka dostačuje.